Přinášíme vám výběr z aktuálního zpravodajství České tiskové kanceláře a dalších světových agentur.
Klíčové zprávy, důležitá sdělení, očekávané události. Buďte informovaní. Sledujte náš výběr zpráv. Neunikla vám nějaká?
BBC: Zkratka, která zachycuje otřesný osud mnohých dětí v Pásmu Gazy
Gaza 5. prosince (ČTK/BBC) - Zdravotníci, kteří pracují v Pásmu Gazy, mají pro jistý druh válečných obětí specifický výraz. "Zraněné dítě, žádní žijící rodinní příslušníci", neboli WCNSF, jak zní zkratka anglické podoby těchto slov. Na osudy palestinských sirotků v nové reportáži upozorňuje zpravodajská společnost BBC.
"Existuje zkratka, která je jedinečná pro Pásmo Gazy. Je to WCNSF... a nepoužívá se výjimečně," upozornila lékařka Tanya Hadž-Hasanová, která spolupracuje s organizací Lékaři bez hranic. Výraz zachycuje děsivou situaci, do níž se kvůli nové válce mezi Izraelem a palestinskému radikálnímu hnutí Hamás dostaly mnohé děti v Gaze. Jejich životy se v okamžiku mění a nic už není takové, jako dřív.
Jako raněné dítě bez žijících rodinných příslušníků byl označen i Ahmed Šabat, když jej brečícího přijali v Indonéské nemocnici na severu Gazy. Tříletý chlapeček přežil v polovině listopadu nálet, který zničil dům jeho rodiny ve městě Bajt Hanún. Otec, matka i starší bratr zahynuli. Jen zázrakem dítě vyvázlo s lehkými zraněními. Později se ukázalo, že přežil také mladší bratr Omar, který se opět setkal s Ahmedem, když se podařilo dohledat dospělého člena rodiny.
"Po bombardování jsme se dozvěděli, že v Indonéské nemocnici je dítě, které nikdo nedoprovází, tak jsme tam hned vyrazili," řekl Ahmedův strýc Ibrahim Abú Amša. "Ahmed byl s cizím člověkem. Ten řekl, že Ahmed byl vymrštěn do vzduchu a nalezen raněný asi 20 metrů od domu," pokračoval.
Ahmed a Omar se stali sirotky, kteří neměli za pokračujícího ostřelování žádné útočiště, a tak si je Ibrahim vzal ke své rodině. Později se všichni přesunuli do uprchlického tábora Nusajrát, kde je i škola napojená na OSN. Tam však zažili nový zásah.
"Vyběhl jsem ze dveří školy a viděl jsem před sebou Ahmeda na zemi, obě nohy byly pryč. Plazil se ke mně a natahoval ruce o pomoc," líčil jeho strýc. Jiný člen rodiny, který byl při výbuchu s chlapečkem, nepřežil.
"Chtěl dělat hodně věcí," řekl Ibrahim o Ahmedovi. "Když jsme spolu chodili na fotbalové zápasy, řekl, že by se chtěl stát slavným fotbalistou," vzpomínal.
I Muna Alwanová dostala po přijetí v Indonéské nemocnici označení WCNSF. Dvouletá holčička neustále volá "máma", ale její matka je mrtvá. Munu vytáhli z trosek poté, co bomba zasáhla dům sousedů v severní Gaze. Její rodiče, bratr a dědeček byli zabiti. Muna měla těžce poraněné oko a zlomenou čelist.
Nakonec Munu našla její teta Haná poté, co holčičku převezli do jiné nemocnice. "Věděli jsme z internetu, že Muna je v Násirově nemocnici (na jihu Gazy). Přišli jsme a poznali jsme ji," uvedla žena. Její neteř podle ní velmi trpí. "Chce jenom křičet, pořád se bojí, obzvlášť, když se k ní někdo přiblíží," řekla Haná.
Muna má starší sestry, které jsou naživu, ty jsou ovšem ve městě Gaza. "Jsou tam uvězněné a není žádný způsob, jak je dostat na jih," řekla Haná, která si prý neustále klade otázky: "Co budeme dělat? Jak jí můžeme nahradit mámu?"
V Násirově nemocnici ve městě Chán Júnis skončila také 11letá Dunía Abú Mehsenová. Na kovovém lůžku v rohu pokoje si prohlížela, co jí zbylo z pravé nohy, kterou má ovinutou bílými obvazy. Dívka s dlouhými vlasy a červenými šaty seděla v tichosti na kraji postele a zdála se být velmi smutná.
Dům její rodiny v Chán Júnisu zasáhl nálet, když děti spaly. Oba rodiče, bratr a sestra zahynuli, další dva sourozenci ale přežili. "Když jsem viděla tátu, bála jsem se, protože byl pokrytý krví a kameny. Kolem nás stáli lidé a moje sestra křičela," vzpomínala Dunía. "Podívala jsem se na sebe a neměla jsem nohu. Cítila jsem bolest a moje jediná myšlenka byla: 'Jak jsem o ni vlastně přišla?'"
Jak se dostala do nemocnice, si Dunía nepamatuje, řekla její teta Fadva. "Ale pamatuje si, že tam byla sama a že se jí personál opakovaně ptal na otázky, aby se pokusili identifikovat její rodinu," řekla. Dívčina teta seděla vedle ní a vedle vozíčku, který se pro její neteř stal jediným způsobem, jak se dostat ven a nadýchat se čerstvého vzduchu. "Bývávala hravá, silná a velmi aktivní, než utrpěla zranění," řekla o dívce Fadva.
Dunía dodala: "Přišla jsem o nohu a o svou rodinu, ale stále mám sny. Chci si pořídit umělou nohu, cestovat, stát se lékařkou. A chci, aby tahle válka skončila a naše děti žily v míru."
lex jd
DALŠÍ ZPRÁVY
