Přinášíme vám výběr z aktuálního zpravodajství České tiskové kanceláře a dalších světových agentur.
Klíčové zprávy, důležitá sdělení, očekávané události. Buďte informovaní. Sledujte náš výběr zpráv. Neunikla vám nějaká?
NYT: Profesorka z Gazy s dětmi odmítá výzvy k odchodu, snaží se přežít na severu
Gaza 18. října (ČTK/NYT) - Od chvíle, kdy začala izraelská armáda bombardovat Pásmo Gazy, univerzitní profesorka Asíl Barakatová téměř nespí. Řadu dní se s dalšími 20 lidmi skrývá v bytě v severním Pásmu Gazy poté, co izraelský letecký úder zničil její dům a "smetl" celé okolí, uvedla v rozhovoru s listem The New York Times.
Izrael zahájil vzdušné údery na cíle v Pásmu Gaze krátce poté, co radikální palestinská organizace Hamás během překvapivého a brutálního útoku v jižním Izraeli 7. října zabila zhruba 1400 lidí, většinou civilistů. O několik dní později, když Izrael vyzval přes milion obyvatel severního Pásma Gazy, aby se z oblast evakuovali a přesunuli se na jih, se profesorka Barakatová rozhodla i s dětmi zůstat.
"Řekli jsme si: 'Když odejdeme, kam půjdeme?' Zůstali bychom úplně bez domova," říká Barakatová. "Ať se stane cokoli, takový bude náš osud," dodává.
Lidé, kteří s profesorkou Barakatovou bydlí, jsou ze čtyř různých rodin. Většinu času podle ní tráví vyhledáváním aktuálních zpráv o válce, která zuří kolem nich, a posloucháním izraelských náletů.
Výbuchy otřásají budovou, v níž se ukrývají, a plní vzduch štiplavým kouřem. Pálí jí z toho dutiny, ale nechce si stěžovat na "takové drobnosti", řekla. "Stále si připomínám, že bych měla být vděčná Bohu za to, že jsem naživu," dodala Barakatová.
Většina jejích příbuzných se po výzvě k evakuaci vydala na jih, ale teď toho podle ní litují. Její pětašedesátiletá matka během chaotického odjezdu zapomněla na zadním sedadle taxíku léky na srdce. A když se její rodina dostala do jižní části Pásma Gazy, nedokázali nalézt společný úkryt a museli se rozdělit.
Její sestry, tety a matka mohly zůstat u rodinného přítele. Nyní jsou mezi 50 lidmi, kteří se tísní v bytě se dvěma ložnicemi. Její šestasedmdesátiletý otec a bratři našli útočiště v přeplněné základní škole, což je podle Barakatové "velmi ponižující". Otec jí jednoho dne s pláčem zatelefonoval: "Povídá mi: 'Kéž bych byl zůstal doma a zemřel tam'."
Před válkou vyučovala angličtinu na dvou univerzitách v Gaze. V prosinci měla odevzdat doktorskou disertaci na téma, jak mezinárodní zpravodajská média vykreslují Palestince. Obává se však, že válka jí to znemožní.
Teď se stará spíš o to, kde sehnat jídlo. Strachuje se, jak dlouho ještě v bytě, ve kterém bydlí, poteče voda. S ostatními spolubydlícími vymýšlejí způsoby, jak uchovávat znečištěnou vodu, která prosakuje potrubím. Zachycují ji například v igelitových taškách přivázaných pod kohoutkem.
"Nemůžeme si dovolit ten luxus, abychom přemýšleli o tom, jestli je znečištěná, nebo ne," říká. "Prostě ji pijeme," dodává.
V úterý se se synem vydala hledat jídlo v okolní zpustošené zástavbě. Když ušli "velký kus cesty", našli obchod, který byl otevřený jen proto, že jeho majitel přišel vybrakovat své vlastní zásoby. Dovolil jim, aby si vzali jídlo, takže se zásobili rýží, čočkou a těstovinami.
Během dlouhých hodin, které tráví zavřená v bytě, má Barakatová spoustu času na přemýšlení. V hlavě se jí přehrává její život plný radosti i smutku, život, který přerušuje jedna válkou za druhou. "Začne mi to prostě být líto," říká. "Přemýšlím o tom, jestli si opravdu zasloužíme být šťastní, nebo ne? Proč to musí vždycky dopadnout takhle?" ptá se.
Před válkou se bavila s kamarádkou, která pracuje jako návrhářka interiérů a která se divila se, proč si lidé v Gaze nevyzdobí své domovy pestřeji. Pro Barakatovou je odpověď nasnadě. Po každé válce musí rekonstruovat svůj dům a jen stěží se přinutí, aby investovala do nového nábytku.
"Pokaždé, když opravuji dům, říkám si: 'Mám kupovat i nějaké věci?'," říká. "Měli bychom mít jenom matraci na spaní a hotovo a nevěšet na zdi žádné fotky, protože během minuty bude stejně všechno pryč?" dodává.
Přemýšlí také o mnoha útrapách, jimž musela její rodina čelit od doby, kdy byli její prarodiče za války v roce 1948 nuceni uprchnout do Gazy ze svých domovů v Jaffě, dnešní čtvrti v metropolitní oblasti Tel Avivu. Kdysi bývali bohatými obchodníky, ve světě, který se zdá být na hony vzdálený jejímu současnému úkrytu v troskách Gazy.
Tato rodinná historie je důvodem, proč nechce uprchnout a proč by nikdy nehledala útočiště v Egyptě, i kdyby se otevřela jižní hranice. "Jsem uprchlíkem ve své vlastní zemi," říká. "A nestanu se uprchlíkem podruhé - ani v jižní části Gazy, ani v Sinajské poušti. My nebudeme žít ve stanech," dodává Barakatová.
sch jrm
DALŠÍ ZPRÁVY
