Výrobní defekty na mincích (1) Stručný pohled do historie výroby mincí
Mincovní technika je vždy charakteristická pro určité historické období a mění se s technickým pokrokem.
Budeme se proto nejprve zabývat způsoby odpovídajícími dobové technické úrovni, kterými bylo zejména v našich historických zemích v průběhu desíti staletí v mincovnách zajišťováno mincovní dílo. Konečným produktem tohoto souboru na sebe navazujících výrobních činností byla ražená mince.
Mincovní dílo se zjednodušeně řečeno skládalo ze třech základních fází: A - přípravné (příprava mincovního kovu: jeho čištění od zbytkových příměsí z hutní výroby, legování pro získání mincovní slitiny předepsané ryzosti, lití cánů a jejich žíhání), B – mincířské (výroba střížků: zhotovování plátů a jejich úprava klopováním a kvečováním, žíhání a bělení, vážení) a C – pregéřské (ražení mincí). Dříve než se mohlo přistoupit k finální fázi celého náročného technologického procesu tj. k vlastní ražbě mincí, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila a dodala mincovní razidla. Je pochopitelné, že i výroba razidel prošla v průběhu staletí řadou proměn – od puncovní techniky 10. století, přes umělecky vrcholnou dobu rytých obrazů českých denárů 12. století zpět k puncovní technice doby grošové a tolarové až ke strojové výrobě již velmi blízké té dnešní. Pokud se týká vlastní ražby mincí i ona prošla složitým vývojem od ruční ražby přes první jednouché stroje k technicky vyspělým mechanickým ražebním lisům.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
Jak se dělá mincovna (14) Ražba pamětní stříbrné mince
Vznik nové české měny v roce 1993 byl pro naše obyvatelstvo presentován novými bankovkami a oběžnými mincemi
, které svým charakterem naplňovaly nejen symboliku nově vzniklého státu, ale především sloužily jako oběživo, na které si lidi velice snadno zvykli. Jen sběratelé si uvědomili, že je nutné si uschovat staré československé drobné na památku, protože už se nikdy nebudou nově emitovat a všechny, které ČNB stáhne z oběhu, skončí v hutích a stanou se obecným kovem k průmyslovému využití. Uschovávat takové staré neplatné mince jako nějaký poklad má možná smysl pro generace, které je objeví tak nejdříve po 300 letech. To historici budou psát, že Československo bylo jen krátká dějinná epizoda dvou malých národů ve Střední Evropě.
Jiný osud je určen mincím z drahých kovů. Jejich historický odkaz se naplňuje určitě rychleji. Mince z drahých kovů svoji hodnotu představují v několika základních rovinách. Drahý kov, nejčastěji stříbro, lidstvo miluje od odjakživa. Hodnotu, kterou vyjadřují ve svém nominálu ztrácejí zcela výjimečně, spíš naopak. Jejich sběratelská hodnota rovněž nepodléhá zkáze. Navíc stříbrné mince jsou většinou malým uměleckým dílem, zpravidla portrétním ve spojení s panovnickým erbem nebo státním znakem, případně vyjadřují konkrétní historický odkaz.
Určitě by se dala vyjmenovat celá řada dalších aspektů, které vedly ČNB k rozhodnutí emitovat pamětní stříbrné mince nominálu 200 Kč.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
