Nejdražší české mince Podle cen dosažených v českých aukcích za posledních deset let
V posledních několika letech byla v zahraničních a domácích numismatických aukcích nabízena celá řada velice vzácných až unikátních českých mincí.
Draženy byly především velké zlaté mince (násobky dukátů) ze 17. století pocházející z mincoven v zemích Koruny české. Padaly při tom cenové rekordy a docílené ceny velmi často překračovaly hranici jednoho milionu korun.
Do vybrané společnosti se v českých aukcích ještě zařadily některé násobky československých svatováclavských dukátů. Zcela určitě obecně neplatí u široké veřejnosti zakořeněný názor, že nejstarší ražby by měly být nejvzácnější a tudíž i nejdražší. Jak ukáži dále, mezi nejdražšími mincemi totiž prakticky nejsou zastoupeny české středověké mince denárového a grošového období.
Co bylo důvodem k nebývalému zájmu a nárůstu cen? Zcela určitě to nebyla jen rostoucí cena zlata. Jedním z možných důvodů byla podle mého názoru skutečnost, že se pro numismatický trh uvolnily některé po léta budované skvělé soukromé sbírky, obsahující značné množství numismatických vzácností a rarit, které v nabídkách aukčních domů dlouhé roky chyběly. Je také velmi pravděpodobné, že se podobné vzácnosti v takovém rozsahu na numismatickém trhu zase roky možná i desítky let neobjeví.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2013
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU